Žatec je jedním z nejstarších sídelních míst v Čechách. Slovanský hrad stál nad řekou Ohří již od 10. století. V době, kdy byl Jan městským úředníkem, však již dávno nebylo kněžským sídlem. Z podhradního trhu, který vyrostl před hradbami hradu, se s podporou českých panovníků stalo městem. Král Otokar II. shrnul četná privilegia Žatce v dokumentu z roku 1265. Nejpozději od tohoto roku se Žatec spravoval sám. V té době byl purkrabí nahrazen soudcem, kterému pomáhalo dvanáct porotců. Z tohoto městského soudu se ve 14. století vyvinula městská rada v čele se starostou.
Jan dorazil do „pěkného, pevného města, na opevněném ostrohu“, jak popisuje Žatec ve svém „Oráči“, v městské radě stále převládali patricijové, bohatí obchodníci a statkáři, většinou Němci. Němci sehráli důležitou roli při rozvoji Žatce jako města. Byli povoláni králem do země jako kolonisté a svým obchodem zajišťovali vysoké daňové příjmy. Podle radního protokolu měla většina žateckých „porotců“ již v roce 1268 německá jména. Konrad Frankengrüner zde byl prvním starostou v roce 1348 a německé slovo burgermeister (pro magister civium) se poprvé objevuje v roce 1377 v privilegiu pro Žatec, které udělil císař Karel IV. jako český král.
Když se podíváme zpět od roku 1400 do století, tak se v Žatci toho událo hodně.
. Příkop byl zasypán a mezitím zde stála radnice. Městské hradby byly posíleny. Táhly se od hradu až těsně pod pozdější točnu (dnes Kruhové náměstí), kde stála Pražská brána. V letech 1336-1370 byl děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie rozšířen v gotickém slohu. V roce 1386 bylo povoleno, aby domy na náměstí měly podloubí. V následujícím roce byl z Ohře do vodárenské věže na hradě položen vodovod s čerpací stanicí, z čehož lze usuzovat, že již v této době sloužil občanským účelům, pravděpodobně vaření piva. Ještě před přelomem století se začal plánovat kamenný most přes řeku Ohře.
Z dvaceti řemesel v Žatci byli v té době nejváženější soukeníci, protože tkalcovství přispívalo k prosperitě města nejvíce. Rozhodující roli v tom hráli obchodníci, kteří vyváželi látky na balíky nebo je dodávali lidem na metry. Obchod byl v rukou těch rodin, které zároveň ovládaly městskou radu. Obchodníci nejvíce vydělávali na látce, když ji prodávali na metry, tedy na míru krejčímu. Proto pro ně bylo důležité, aby si toto privilegium zachovali.
O tom, jak vlivní byli obchodníci se suknem („soukeníci“), svědčí vznik radnice. Jeho stavbu nechal v roce 1362 postavit cech obchodníků se suknem a zpočátku sloužil jako obchodní dům se stánky, kde jeho členové prodávali nastříhané látky, tzv. „plátěné banky“. Pokud byla stavba z kamene, jak se můžeme domnívat, představovala demonstraci moci. Musíme si totiž představit, že Žatec ve 14. století byl postaven převážně ze dřeva. Kromě hradu byly jedinými kamennými stavbami kostely, městské hradby a několik věží, které směli stavět vážení občané, jako například městský notář Jan ze Žatce. V roce 1376 je „Soukenický dům“ poprvé zmiňován jako radnice (praetorium). O deset let později zde Jan pracoval pravděpodobně v prvním patře nad lavicemi z plátna, vedle radní síně.
Během působení Jana v Žatci se však udály mnohem pohnutější věci.
, především tkalci, nyní usilovali o to, aby se podíleli na řízení města. Stejně jako patricijové se sdružovali do cechů, aby dodali svým požadavkům váhu. Pro toto hnutí byl charakteristický spor tkalců látek. V roce 1360 se tkalci dožadovali, aby jim bylo umožněno prodávat své látky i v nastříhané podobě. Po třicet let jim to nejvyšší představitelé včetně krále odpírali. Nebyli však sami. Ostatní profese se chtěly také vyjádřit, požadovaly více práv a vzaly si je. V důsledku toho byly v roce 1387 zakázány všechny řemeslnické cechy. Řemeslníci, kterým hrozili nejvyšší tresty, se nevzdali a nakonec zvítězili. V roce 1405 získali většinu v městské radě. Střední vrstvy, které měly stále více český charakter, trvale vytlačily městskou šlechtu z vlády.
Vzpoura cechů probíhala souběžně s náboženskými nepokoji, které se týkaly obnovy křesťanství. Výbušná síla tohoto mesiášského hnutí spočívala v tom, že bylo neseno nižšími společenskými vrstvami, k nimž patřili řemeslníci a nižší duchovenstvo. Úřady se postavily na opačnou stranu. Tento konflikt se neobešel bez násilí. Když bývalý úředník města Žatce obvinil některé své spoluobčany z kacířství, byl spolu se svým synem ubit k smrti. Na oplátku bylo v Praze v roce 1328 popraveno jedenáct „kacířů“ ze Žatce, včetně faráře děkanského kostela.
Reformace byla v Žatci přivítána brzy. Stejně jako jinde i zde panovala hluboká nespokojenost s církví. Lidé si přáli nejen obnovu spirituality, ale také sociálně spravedlivý svět. Františkáni byli kritizováni za zradu svého ideálu chudoby. Jedním z nových kazatelů, nazývaných „valdenští“, byl Konrád von Waldhausen, litoměřický farář a bývalý zpovědník císaře Karla IV. Když v roce 1365 vystoupil v kostele žateckého děkanství, tak se františkáni pokusili jeho kázání narušit hlučným průvodem a zvonícími zvony ze sousedního kostela. Konflikt mezi církevními reformátory a mnišskými řády v Žatci vyvrcholil natolik, že v roce 1410 byl při nepokojích zničen františkánský klášter. O dva roky později, když byl během proti odpustkových nepokojů upálen duchovní a dva další utonuli v řece Ohři, městský úředník Jan již Žatec opustil.
Nevíme, co si Jan ze Žatce o těchto událostech podrobně myslel. Z jeho díla však můžeme vyvodit, že byl otevřený reformátorským myšlenkám. Jeho kritika mnišství, zastaralého obrazu člověka a chápání víry oficiální církví je nepřehlédnutelná. Nepatřil ani k městské šlechtě, jejíž příslušníci brzy z města uprchli. Spíše patřil k německy mluvícímu měšťanstvu, které v následných husitských válkách bojovalo převážně na straně náboženských povstalců. Změnu moci v Žatci by pravděpodobně uvítal. Jeho odchod v roce 1411 nebyl útěkem, ale byl doprovázen nadšeným doporučujícím dopisem městské rady.
pokračovat: ORÁČ A SMRT