Vždy bdělý strážce celého světa, Bože všech bohů, zdroji všech věcí, vyslyš mě! Nejdůstojnější věčný Pane Ježíši, milostivě přijmi duši mé milované ženy, dej jí věčný odpočinek, svou milostí ji oros, ve stínu svých křídel ji ochraňuj, vezmi ji, Pane, do říše dokonalé spokojenosti!“
Modlitba k Bohu, z níž pocházejí tyto řádky, je běžně publikována jako třicátá čtvrtá kapitola dialogu mezi oráčem a Smrtí. Je však těžké uvěřit, že ji napsal Jan ze Žatce. Pouze Smrt v dialogu mluví o milosti, a to konkrétně o té, kterou uděluje lidem. Oráč však o této milosti nechce nic vědět. Modlitba tedy ukazuje na pozdějšího autora, který byl na hony vzdálen humanistickému duchu knížečce oráče. To není překvapivé.
Je třeba si uvědomit, že humanismus byl životním postojem a filozofií vzdělané vrstvy, kterou vnímalo a chápalo jen několik málo lidí. Není náhodou, že 15. století se stále počítá do středověku. Byla to doba vzrušené zbožnosti, která se uklidnila až Vestfálským mírem v roce 1648. Duchovní potřeba v samotném Žatci, která je na dnešní poměry malá, uspokojovalo patnáct kostelů v devíti farnostech. Dnes se z nich zachoval jeden, děkanský kostel.
Většina lidí stále věřila v nebe a peklo, v poutě a odpuštění hříchů, v přímluvu svatých a v milostivé skutky církve. Pouze několik málo lidí mělo představu, že se člověk vzdělává, aby se stal člověkem bez církevní péče a vedení. Církev se tedy ve skutečnosti nebála humanismu. Někteří papežové byli sami humanisté nebo měli k jejich myšlení blízko. Naopak mnoho humanistů pocházelo z církevního prostředí.
Ve skutečnosti šlo o hnutí zdola, které od 14. století stále více ovlivňovalo hierarchii. Nejenže se pohoršovali nad korupcí a pokrytectvím, ale také odstranili některá dogmata. Říkali si valdenští a předjímali zásadní požadavky luteránské reformy – například individuální studium Bible a laické kázání, stejně jako odmítání uctívání relikvií, celibátu a odpustků. Šlo o sebeuplatnění věřících.
Jako jiskra v sudu prachu zapůsobila poprava Jana Husa, kazatele a teologa, po určitou dobu rektora Karlovy univerzity v Praze. Po vzoru anglického reformátora Johna Wyclifa vytvořil vlastní model víry a církve, který předložil na koncilu v Kostnici v roce 1415. Za to byl obviněn z kacířství, a protože nechtěl odvolat, byl upálen. To radikalizovalo jeho české stoupence. V jeho jménu se spojily různé proudy náboženského nonkonformismu: husité.
Husova poprava zmařila naděje všech, kdo doufali v církevní dialog, který by nebyl okamžitě rozhodnut silou shora. Současné sociální napětí mezi pozemkovou šlechtou a královsko-imperiální vládou, mezi patriciji a cechy ve městech je svádělo k nastolení otázky moci. Ve skutečnosti se v husitských válkách mísily náboženské a politické cíle. Byly také revolučním hnutím, vzpourou proti bohatým a mocným.
války, které stály mnoho krve, trvaly osmnáct let a zruinovaly hospodářství i kulturu. Žatec se na nich významně podílel, byl považován za „město slunce“, které přežije konec světa. V roce 1421 jeho hradby odolaly náporu císařské armády I po uzavření dočasného míru hrál Žatec vedoucí roli v náboženské válce. Nic tím nezískal. Po třicetileté válce došlo skoro k úplné výměně obyvatelstva – protestantů proti katolíkům – útěkem a přistěhovalectvím.
Humanismus je často považován za předchůdce reformace. Ve skutečnosti se oba objevily ve stejnou dobu. Mají řadu společných rysů: odvolá původní biblické nebo filozofické texty z antiky, jejichž studium vedlo k novým poznatkům; studiu Bible a pramenů bez autoritářského zprostředkování, ať už církevního nebo univerzitního; předávání znalostí v lidovém jazyce, které otevírá nové vrstvy vzdělání; svobodné volby při určování církevních a světských úřadů. Humanismus i náboženský nonkonformismus vycházel z nového obrazu člověka, který se od počátku 14. století postupně projevoval ve všech oblastech života.
Ve dvou ohledech se však humanisté a reformátoři vydali odlišnými cestami. Zatímco zvědavost jedněch byla neomezená na neznámé spisy a nové argumenty, druzí se omezovali na Písmo svaté jako zdroj veškeré pravdy. Zatímco jedni vyzývali k sebevzdělávání, pro druhé bylo základem vzdělání vyznání. To bylo pro humanistické svobodné duchy sotva přitažlivé. Proto se většina humanistů držela stranou reformace, jako byl Erasmus Rotterdamský.
Humanisté svým bojem proti scholastice, kterou považovali za překážku myšlení, způsobili rozkol ve středověkém učeneckém světě, který trval dlouho. Rozdělení křesťanstva podle vyznání opět omezilo svobodného ducha, a to tím spíše, že jednotlivé denominace hledaly ochranu u světské moci, na níž se brzy staly závislejšími než kdykoli předtím. Bohužel humanismu, jehož vzdělávací program zahrnoval i politického člověka, se přes slibné začátky sotva podařilo získat programový vliv na politiku. Pokud tak učinili, museli se nyní prodat jedné z denominací.
„O století! O vědy: je radost žít. Studie vzkvétají, duchové se bouří! Ty, , vezmi provaz a připrav se na vyhnanství!“ jásal Ulrich von Hutten. Mocnosti tohoto světa mohou upalovat kacíře a porážet vzpurné davy. Nedokázali vymýtit ducha doby. To, co zůstalo za reformací a protireformací, bylo duchovní sebeosvobození člověka a nástroje k získání přístupu k veškerému poznání světa. Humanismus vedl přímo k osvícenství.
Rozšíření obzorů díky studiu hebrejských, zoroastrických (monoteistická náboženská soustava, vytvořená prorokem Zarathruštou v Persií) a pythagorejských spisů také probudilo porozumění judaismu. Švábskému právníkovi, básníkovi a spisovateli Johannesi Reuchlinovi pomohl k nejvyššímu respektu k židovské vzdělanosti jeho učitel hebrejštiny, císařský osobní lékař Jacob ben Jechiel Loans. V atmosféře náboženské agitace a ostrého antijudaismu v předvečer luteránské reformace vyjádřil v právním stanovisku svůj rozhodný nesouhlas se záměrem spálit všechny židovské spisy kromě hebrejské Bible. „Nepalte, co neznáte!“ křičel na své odpůrce v obranném pamfletu „Augenspiegel“ (1411).
pokračovat: SLÁVA PO SLÁVĚ