Jan Henslin, básník „Oráče z Čech“, se narodil v západočeském městě Šitboř kolem roku 1350, jak se dá tušit, pravděpodobně jako nemanželské dítě kněze, který dbal na to, aby se jeho potomkům dostalo dobrého vzdělání. V každém případě se vzdělával v latinské škole premonstrátů v Teplé. Premonstráti byli považováni za jeden z nejpokrokovějších řeholních řádů, což jistě přispělo k rozvoji mysli žáků. V latinských textech se Johannes Henslin obvykle nazýval Iohannes Henslini de Sitbor podle svého rodiště, ale také Jan z Teplé.
Protože většinu svého produktivního života strávil v Žatci, dostal později jméno „Jan ze Žatce“. Sám dal najevo svou náklonnost k Žatci tím, že tam umístil svého „Oráče“. Ten, jak říká, „žil v Čechách, nedávno v pevném, pěkném městě, opevněném na hoře; čtyři písmena – osmnácté, první, třetí a dvacáté třetí v abecedě – mu upletla jméno“. Podle tehdejší abecedy to znamená: S.A.C.Z, tedy „Saaz“ v tehdejším německém pravopisu.
Jestliže naše znalosti o jeho dětství a mládí jsou již neúplné, tím spíše to platí o jeho životě až do příchodu do Žatce, a ani datum tohoto příchodu není jisté. Můžeme se o tom pouze domnívat. V dopise z Teplé, který mohl být napsán nejpozději v roce 1378, je již popisován jako notář v Žatci. V té době mu bylo asi 28 let a na tehdejší poměry byl uznávaným mužem. V tomto dopise je nazýván dominus („pán“), byl tedy mužem rodiny. Ale co dělal předtím?
jistotou je, že musel mít vyšší vzdělání. „Notář“ nebo „městský úředník“ znamenal v té době mnohem víc, než by se podle dnešního názvu mohlo zdát. Městský notář (civitatis notarius) patřil k městské elitě. Jako latinsky mluvící zapisovatel, právní znalec, právní poradce a správce rejstříku listin se účastnil nejen zasedání rady a soudu, ale působil také jako diplomat ve vztazích s jinými městy a panstvími i s králem.
Na to by měl člověk studovat přinejmenším právo. Jednou z mezer v tradici však je, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by studoval na pražské univerzitě. Důvodem může být ztráta příslušných rejstříků ve válečné vřavě nebo jeho studium v Paříži, o němž by se našla zmínka v „Oráči“ (18. kapitola). Johannes byl později oslovován jako magister, ale oficiálně se tak neoznačoval. Je možné, že mu byl titul magistra odepřen kvůli nemanželskému narození.
V samotném Žatci je poprvé doložen v roce 1383. V tomto roce začal pracovat jako notář žatecké městské knihy, sbírky listin, která později zahrnovala i narativní zápisy.
V Evropě a v Čechách se teprve vytvářel kancléřský systém a stejně jako v myšlení o člověku, smrti a Bohu byl Jan i v byrokracii modernistou. Významně formoval a dále rozvíjel žateckou městskou kancelář. K tomu patřilo například zavedení kopialní knihy, do které se kopírovaly dokumenty a smlouvy pro interní potřebu – originály se pečlivě uchovávaly – a také vzorníků, které obsahovaly vzory dokumentů a dopisů. Dnes máme místo toho předtištěné formuláře.
nebo pamětní kniha je také známá jako „kniha města Saaz“ a obsahuje 137 pergamenových stran. Prvních dvacet stran napsal sám Johannes. Městská kniha přispěla nejen k zápisu správy, ale stala se také pamětí města. Mnohé zde zaznamenané dokumenty se v originále ztratily, například ty, které se týkají povýšení města.
Byl také ředitelem žatecké latinské školy (rector scolarum). Latina byla evropským vědeckým jazykem, který musel člověk ovládat, pokud chtěl studovat. Pak byste mohli bez jazykových problémů cestovat po celé Evropě. Žatecká latinská škola byla založena v roce 1256. Sto let po Johannesovi zde vyučovali premonstráti ze Strahova (dnes Praha). Žatecká škola měla mezi humanisty vynikající pověst. Latinské školy se také vznešeně nazývaly „gymnázia“.
Johannes byl nejen váženým úředníkem, ale také bohatým mužem, který si přivydělával pěstováním ovoce a vína. Město odměňovalo jeho kreativního městského úředníka kromě platu i výsadami, například povolením obchodovat po dobu jednoho roku s vínem, pivem a medem, což bylo zřejmě velmi výnosné. Od krále Václava IV. dostal povolení vybírat stříbrný groš od každého řezníka, který prodával maso na žateckém trhu. Mohl si dovolit reprezentativní dům naproti latinské škole a dostal povolení postavit na městských hradbách věž s tím, že bude přístupná v případě obrany. Věže byly v té době demonstrací síly.
V roce 1411 – tedy po více než 35 letech služby – se vzdal svého úřadu v Žatci a stal se „hlavním notářem“ (protonotářem) na nově založeném Novém Městě pražském. Ve velkých městech byl městský notářský úřad rozdělen mezi staršího, který působil především jako právní expert a diplomat, zatímco mladší připravoval protokoly a zápisy. Pro šedesátiletého Johannese ovšem přicházel v úvahu pouze úřad ředitele kanceláře.
Soudce a rada města Žatce ho propustili „s největší vděčností“ a potvrdili, že se „choval chvályhodně, věrně a spravedlivě čestným chováním, chvályhodným vystupováním, pravdomluvností a vším, co tvoří čestného člověka“. Nejpozději 27. června se ujal úřadu a ihned – 22. srpna 1411 – vytvořil nový svazek Knihy města Prahy, na který později navázal Dvorskou knihou a Knihou pobožností. Bydlel na Novém Městě pražském, kde si koupil dům.
Bohužel se mu tento kariérní skok příliš nevydařil. Dva roky po přestěhování vážně onemocněl, a to natolik, že mu novoměstská rada přidělila zástupce, kterého si sám platil. Zemřel mezi červnem 1414 a dubnem 1415 a zanechal po sobě pět dětí, z toho tři dospělé, a vdovu Kláru.
Kromě slavného prozaického textu „Oráč z Čech“ (Der Ackermann aus ), který se měl zapsat do dějin intelektuální kultury, po sobě Jan ze Žatce zanechal pouze deset veršů v officiu, v nádherném rukopisu, který věnoval pro nový Jeronýmův oltář v městském kostele v Egeru. Officia obsahují texty k pobožnostem duchovního dne, v tomto případě s odkazem na legendy svatého Jeronýma. Svatý Jan se prý také podílel na utváření obsahu.
Slávy, kterou mu přinesla kniha „Oráč z Čech“, se již nedožil. Je to první novoněmecká báseň v próze a zároveň jeden z prvních humanistických textů na sever od Alp. Z této slávy však autor již netěžil. Dílo se dostalo do širšího oběhu až půl století po jeho smrti. Velkou měrou se o to zasloužily husitské nepokoje, které nahradily filozofii válečnými zvěrstvy.
pokračovat: ŽATEC V DOBĚ BÁSNÍKA ORÁČE Z ČECH