Úvod

Andreas Kalckhoff

Oráč a smrt“ je německá próza českého městského písaře a humanisty Jana ze Žatce, kterou napsal kolem roku 1400. S nástupem knihtisku se stala jedním z prvních velkých úspěchů „černého umění“. Na počátku 20. století byla próza znovu objevena a dočkala se nesčetných vydání, komentářů, výkladů a překladů do moderní němčiny

Čím je „Oráč“ fascinující šest set let po svém vzniku, že mu lidé dodnes věnují pozornost a inscenace? Na jedné straně je to intenzivní próza této rané novoněmecké hry, které se téměř nelze vyhnout. Na druhou stranu je to téma, které se týká každého: umírání, ztráta blízkých, nevyhnutelnost smrti, její nespravedlnost, bolest a vztek tváří v tvář vlastní bezmoci.

Jan ze Žatce zpracovává tento základní motiv lidské existence formou dialogu mezi oráčem a smrtí, která ho připravila o mladou ženu. Pozůstalý ho z toho před Bohem obviňuje, žádá po něm „zadostiučinění“ za svou ztrátu, proklíná ho a vyzývá Boha, aby smrt, „původního nepřítele celého světa“, ze stvoření vymýtil.

V tomto sporu však jde o víc než o utrpení a truchlení nebo o vhled do nevyhnutelnosti smrti. Orající člověk znamená život, růst a výživu, a je tak programovým protivníkem smrti. To je zřejmé z argumentů obou autorů, které odhalují rozdílné pohledy na svět a člověka.

Smrt představuje stoický skepticismus, jak se učil ve středověku. Na lidskou přirozenost pohlíží výhradně z hlediska jejích nedostatků, přičemž se zaměřuje zejména na ženské pohlaví. V mládí a kráse vidí jen jejich pomíjivost, v umírání milost proti pohromám stáří, zánik života pod étosem rovnosti.

Jan naproti tomu chválí krásu a dokonalost člověka jako Božího stvoření. Trvá na tom, aby právem litoval svého utrpení, které nezavinil, a nenechal se odbýt filozofií, která je vzdálená životu a lacinému pohodlí. Obhajuje rozvážnost a ctnost žen a radost z manželství.

Jan ze Žatce je raně humanistický básník. Humanisté opisovali rétoriku a poezii od antických autorů. Jan ze Žatce výslovně označil „knížečku oráče“, jak své dílo uvedl, za rétorické cvičení ve stylu, které bylo pravděpodobně cvičením ze skromnosti. Na druhé straně se za poetickou fasádou skrýval politický záměr. Jako všichni humanisté propagoval nové chápání člověka a jeho důstojnosti ve svobodě od církevních vazeb.

S novou poezií se ve 14. století začalo rozvíjet i nové malířské umění, raná renesance, která se distancovala od dvojrozměrné významové malby gotického období. I ona se nyní zabývala člověkem a jeho existencí ve světě, včetně motivů z biblických dějin. „Kde by mistr řemeslník vytvořil tak zručné a umělecké dílo, tak rafinovanou malou kouli, jako je hlava člověka?“ Takto oráč obhajuje Boha proti degradaci jeho stvoření smrtí. Renesanční malíři věnovali portrétu zvláštní pozornost. Každodenní lidský život, rodinný život, manželky byly nyní také hodny zobrazení.

Středověk si naopak světa a lidí nevážil. Lidé věřili, že skutečný život začíná až po smrti. Ale soudě podle kázání tam čekalo spíše peklo než nebe. Aby se jí lidé vyhnuli, měli se na smrt připravit praktikováním zbožnosti. Pro humanisty však posmrtný život neměl velký význam.

Ani Jan nedokázal ve smrti najít žádný transcendentní smysl. Vnitřně to zakryl, když smrt prezentuje jako nutnost proti přelidnění. Jeho Ackermann se naproti tomu ztotožňuje s Platónovým učením o znovuzrození, podle něhož „běh nebe a země je jen neustálou proměnou věčných sil“. Ani v tomto případě nemají nebe a peklo místo

Zatímco smrt činí člověka opovrženíhodným, oráč trvá na tom, že „člověk je plný veškerého umění, krásy a důstojnosti“ a je „nejúctyhodnějším, nejobratnějším a nejsvobodnějším dílem Božím“. Humanisté po něm toto tvrzení potvrdili. Věřili, že Boží stvoření se musí vzdělávat, aby se stalo plně lidským: prostřednictvím svobodného studia antických autorů a humanistické výuky pro děti i dospělé.

Aby bylo možné poskytnout široké vzdělání, bylo nutné psát v lidovém jazyce a překládat latinské texty. Petrarca to dokázal v Itálii. Jan ze Žatce chtěl dokázat, že rétoriku a poezii lze pěstovat i v „tomto neotesaném a hrubém německém hovorovém jazyce (teutonico linguagio)“. Tak přišla na svět knížečka oráče.


Květen 2022                                                                      Andreas Kalckhoff