padesát let, než se knížečka Jana ze Žatce o oráči dostala mezi lidi. Z doby jeho života není známa žádná kopie. Mezi lety 1450 a 1550 však vzniklo šestnáct rukopisů a patnáct tištěných vydání. První dochovaný tisk z doby kolem roku 1460 pochází z Bamberku, kde se v té době nacházela jedna ze tří německých tiskáren. Pro srovnání, v roce 1470 bylo v celé Evropě pouze šestnáct tiskařských míst. První tisk byl proveden v Praze v roce 1487. Vezmeme-li v úvahu, že dochované opisy představují jen zlomek rukopisů a inkunábulí, které byly v té době v oběhu, je jasné, že Jan ze Žatce musel být svým textem v souladu s duchem doby.
Intelektuální dopad, kterého „Ackermann“ dosáhl, lze obecně odhadnout pouz
e na základě četných vydání. Žádné jiné německé dílo se před rokem 1500 netisklo zdaleka tak často. Máme však také důkazy o jeho přímém vlivu na následující generaci humanistů. Doktor kanonického práva z francké šlechtické rodiny Albrecht von Eyb (1420-1475) byl úspěšný nejen jako kanovník, ale také jako básník, rétor a učitel morálky. Mimo jiné napsal spis knížečka o manželství „Ehebüchlein“ (1472), v němž důrazně doporučuje manželství a popisuje ženy jako v mnoha ohledech nadřazené mužům. Je známo, že se inspiroval chválou žen v „Oráči „. Také jeho brožura o manželství měla velký prodejní úspěch.
S reformací však zájem o „Oráče“ postupně opadl a oživil se až v éře nacionalismu. Současně se změnil i okruh čtenářů. V období renesance byl „Oráč“ rozšířen především v jižním Německu. Na počátku dvacátého století se však poprvé stal populární v Čechách – v německy mluvících oblastech Československa.
Možná, že k obnovení zájmu přispěla práce Johanna Kniescheka vydaná v Praze v roce 1877. Jedná se o kritické vydání původního staroněmeckého textu, který je v komentáři srovnáván s českým Tkadlečkem, českou básní jinak neznámého Ludvíka vydanou ve stejné době jako knížečka oráče. Tkadlec, kterého opustila jeho milá, v ní vysokým řečnickým tónem naříká nad krutým osudem. Strukturou a argumentací je dílo dosti podobné „Oráči“. Vypadá to skoro jako parodie.
O čtyřicet let později se téma této vědecké práce dostalo do nížin šovinistické propagandy. Po první světové válce se němečtí Češi ocitli v českém státě, proti němuž podle mnohých museli bránit své němectví. Text oráče, který byl vysoce hodnocen jako první svědectví o rané nové vrcholné němčině, se pro tyto „národnostní bojovníky“ objevil právě včas. V roce 1924 označil literární historik Josef Nadler toto dílo za „největší a nejkrásnější výtvor středoněmecké sídelní země a celé novoněmecké východní oblasti“. V roce 1933 vyšel časopis „Der Ackermann aus Böhmen“ (Oráč z Čech), měsíčník pro duchovní život sudetských Němců. Tam byl Oráč oslavován jako Němec, který se vzbouřil proti osudu – tedy politickému osudu.
Semínka tohoto zneužívání byla zaseta v 19. století. Spojení mezi jazykem a národem svádí k myšlence příčinné souvislosti mezi nimi. Domnívali se, že renesanční nadšení pro lidový jazyk a vytlačení latiny v administrativě, diplomacii, a nakonec i ve školství souvisí s „uvědoměním národů“. To však byla nepřípustná projekce moderních poměrů do středověku.
Němčina, která v pražské královské kanceláři od dob císaře Karla IV.
latinu, měla umožnit „prostému lidu“ porozumět správním aktům a kontrolovat je. Německé spisy latinských učenců sloužily k tomu, aby se více lidí – zejména z řad šlechty a kupecké měšťanství – dostalo do stavu vzdělanosti. Znalosti antických básníků a historiků měly podpořit nejen intelektuální, ale i politické vzdělání.
Nikdo nemyslel na to, že by vzdělával „národy“ prostřednictvím kultivace jazyka. „Německý národ“: v té době se jím rozuměli lidé, kteří žili v oblasti zvané „Německo“. Patřili sem také Nizozemci, Francouzi, Dánové a Lužičtí Srbové. Podle toho se Čechy skládali kromě Čechů také Němců, Moravanů, Slováků, Poláků a Maďarů. Pěstování lidového jazyka sloužilo spíše filologickým a rétorickým než etnickým účelům. V 15. a 16. století nerozhodovaly národnostní, ale náboženské a sociální antagonismy. Národnostní kult, který sudetští Němci od první světové války kolem „Oráče z Čech“ provozovali, byl proto osudovým nedorozuměním.
Dalším nedorozuměním byl pokus konzervativních sil o katolizaci „Oráče“ po 1945. Humanistickou brožuru prohlásili za brožuru útěchy, která oslavuje Boží milost. To lze vyčíst, pokud je modlitba na konci připsána Janu ze Žatce, a nikoli pozdějšímu redaktorovi. Vzpurný charakter dialogu však neopravňuje k domněnce, že Jan byl obhájcem katolického učení o milosti.
Alespoň tento katolický zásah pomohl utišit národní neshody. Ve druhé polovině minulého století se v Německu objevilo množství nových vydání, adaptací a vědeckých prací, které se postaraly o to, aby oráčova knížečka nebyla opět zapomenuta. Kromě toho se konala autorská čtení, scénická představení, hudební nastudování a opery. U nás dílo poprvé přeložil Pavel Eisner v roce 1938 jako „Oráč a Smrt“. V roce 1954 se Jaromír Povejšil pokusil o nový překlad, který však v komunistickém Československu nesměl vyjít a byl však přesto vytištěn v roce 1985.
Po pádu komunismu vzrostl zájem o Jana ze Žatce i v České republice. V jeho rodném městě byla obnovena pamětní deska na radnici, která byla v roce 1945 demontována, bohužel pouze v češtině. Jan ze Žatce je však nyní součástí nové expozice žateckých dějin v radniční věži. Německo-český spor o něj je u konce. „Jsme přesvědčeni, že dnes se k Janu ze Šitboře mohou hrdě hlásit jak Češi, tak Němci,“ píše se ve svazku esejů o něm*) vydaném v roce 2021. „Hodnocení jeho života a díla v současnosti již nezávisí na tom, zda historikové patří k tomu či onomu národu.“
„Oráč“ nyní patří všem, patří Evropě. Nyní si jen přejeme, aby bylo znovuobjeveno i jeho humanistické poselství o důstojnosti člověka (a ženy).
pokračovat: POZNÁMKY