teologie ve středověku na člověka příliš nemyslela. Jejich pohled na člověka byl do značné míry formován stoickým a Neo platónským skepticismem. Stoikové z rozumových důvodů doporučovali v tomto proměnlivém světě zdrženlivost a odříkání. Neo platonici považovali za příčinu všeho zla hmotu – ztělesnění světa – jako příčinu všeho zla. Podle jejich názoru představovala pouze duše lidství. Křesťanské učení, silně ovlivněné tímto učením, považovalo lidské tělo s jeho pudy za největší nebezpečí pro duši hledající Boha. Pastorační péče církve spočívala v boji proti svodům světa, které odváděly od cesty k Bohu. Měla člověka připravit na posmrtný život. V tomto pojetí člověka byl mnišský útěk ze světa a abstinence nejvyšším ideálem. Ty pak byly také považovány za směrnice pro křesťanský život.
Byli to především františkáni, kteří chtěli svými morálními kázáními přivést
bloudící lidi na správnou cestu. K tomu patřilo i odsouzení těla: „Člověk je počat v hříších“, živen nečistotou a nevýslovnou špínou v lůně matky, rodí se nahý a je rozmazaným úlem, pravou ohavností, sudem výkalů, potravou červů, shnilou mršinou, plesnivou chlebnou, vědrem bez dna, pytlem plným děr, pestrým hvozdem. Každý dospělý člověk má v těle devět otvorů, z nichž všech vytéká taková hnusná a nečistá špína, že nic nečistějšího už nemůže existovat.“ Takto nechal Jan ze Žatce kázat smrt.
„
v hříších“: v písmu se to vztahuje na neposlušnost v ráji. V kazatelské praxi byl však prvotní hřích zaměřen na pozemskou tělesnost a její masový chtíč. Jako nejsilnější mocnost na světě hrozilo, že sexualita odvede pozornost od uctívání Boha. Protože byl tak mocný, mohl být pouze od ďábla. Protože však prvotní hřích přivedl na svět smrt, smrt a ďábel se staly totožnými. Vyobrazení pekla působivě líčila, co čeká hříšné lidi po smrti.
Zejména ženy byly považovány za zdroj hříchu. Podle vyprávění o ráji je to pokušitelka, která může za to, že člověk byl odsouzen k smrti. Misogynie, opovržlivé zacházení se ženami, byla proto základním rysem středověku. „Jakmile si muž vezme ženu,“ nechal promluvit Jan Smrt, „hned má nářek a mor, jho, plamenný očistec, každodenní rezivou pilu, které se nemůže legálně zbavit, dokud mu neprokážeme milosrdenství. Ženatý muž má ve svém domě každý den hromy, kroupy, lišky, hady. Chabá na práci, na rozkoš zdatná, jak se jí hodí. Jedno je pro ni moc sladké, druhé přespříliš hořké; jedno je moc, druhé málo, nyní je ještě brzo, nyní je již pozdě – tak vše se jí vytýká.“
Od 14. století se rozšiřovaly obrazy pekla a smrti. Z personifikované smrti, dosud stoické okrajové postavy ve scénách smrti, se stal dramatický hrdina, který loví lidi jako lučištník, kosí je jako Smrtka nebo je smete v divokém tanci. Ještě před pekelnými mukami šířila postava smrti strach a hrůzu jako rozkládající se a zkostnatělá mrtvola. „Lidský život se řítí rychlým tempem: teď žije, v mžiku oka zemře. Každý člověk nám dluží smrt a je mu vlastní zemřít. Život byl stvořen pro umírání. Každý z vás musí být námi obrácen vzhůru nohama, převálcován a rozemlet. Věř tomu, ty bujný vesnickýsedláku!“ Silná slova.
J
e pochopitelné, že příprava na smrt získala velký význam, když se v centru lidského života ocitlo očekávání posmrtného života. Poněkud okázale se mu říkalo ars moriendi, „umění umírat“. Byla chápána jako organizace života v přípravě na smrt, která mohla přijít kdykoli, jako zbožná příprava na posmrtný život, kde čeká pravý život. Lidé se báli smrti, která by je potkala bez duchovní přípravy. Dílo De arte moriendi (1408), které napsal francouzský mystik Jean Gerson, bylo první svého druhu a bylo hojně kopírováno. Alsaský teolog a kazatel Johann Geiler z Kaysersbergu ji přeložil pod názvem „Jak se chovat k umírajícímu“ (asi 1481).
Jan ze Žatce tuto literaturu předjímá, když nechává svého Pána Smrt říct: „Nevíš-li to, věz to nyní: jakmile se člověk narodí, je dohodnuto, že zemře. Sourozencem začátku je konec. Kdo je vyslán, má povinnost se vrátit. Co si člověk vypůjčí to vrátí. Jako cizáci přebývají na zemi všichni lidé.“ Ani mládí a krása nejsou věčné: „Krásu každého člověka musí zničit buď stáří nebo smrt. Všechna rudě zbarvená ústa se musí odbarvit, všechny rudě zbarvené tváře musí zblednout, všechny světlé oči musí ztmavnout.“
Kdo neměl čas na delší literaturu, mohl se utěšovat memen em mori, obrazovým ztvárněním personifikované smrti, které mělo člověka chránit před světskou bezohledností: „Pamatuj na smrt!“. Oblíbený byl motiv „tance smrti“, který zobrazoval kostlivce v divokém kolovém tanci nebo odnášel v tanci zástupce všech společenských vrstev: jako připomínka a varování, že smrt si bere všechny stejně, ať chudé nebo bohaté, bezmocné nebo mocné, mladé nebo staré, ale zejména mladé, krásné ženy. Vyobrazení s názvem „Smrt a dívka“, na němž Smrt obletovala nic netušící ženu jako milenec, je dodnes oblíbeným motivem v malířství.
Textem je nářek oráče nad náhlou smrtí jeho mladé ženy: „Stojím tam sám, ubohý oráč. Moje jasná hvězda na nebi zmizela. Plným právem ji oplakávám, neboť byla urozeného původu, bohatá na čest, pravdomluvná a cudná ve slovech, dobrá a veselá v manželské komunitě. Z čeho se mám nyní radovat? Kde mám hledat útěchu? Kde mám hledat věrnou radu? Veškerá radost ze mě předčasně vyprchala. Příliš brzy jsi mi ji vzal, Pane Smrti!“
pokračovat: HUMANISMUS I: RETORIKA, VZDĚLÁVÁNÍ, POEZIE