V prosinci 1486 napsal Giovanni Pico della Mirandola řeč, kterou chtěl pronést jako uvítací projev na evropském kongresu učenců („disputace“) v Římě, kam ho pozval papež. Text vyšel později v roce 1494 pod názvem De hominis dignitate („O důstojnosti člověka“). Akce však byla zrušena a Pico se po krátké době ocitl na útěku, neboť mu hrozilo upálení na hranici.
Co se stalo? Pico se již v dětství zabýval filozofií, zkoušel práva, a nakonec se v patnácti letech věnoval „humanistickým studiím“. V průběhu studia rozšířil svá klasická studia starověkých jazyků o hebrejštinu, aramejštinu a arabštinu. Současníci dělali totéž. To znamenalo významné rozšíření vzdělávacího obzoru za hranice „Latinitas“. V důsledku toho byla ohrožena interpretační svrchovanost církve nad antikou.
Pico, ve svých pouhých třiadvaceti letech zázrak vzdělanosti, hodlal v Římě 900 tezí. Chtěl v něm ukázat základní shodu všech filozofických a náboženských nauk, které jsou nakonec všechny obsaženy v křesťanství, a přispět tak k celosvětovému porozumění a všeobecnému míru. Zvláště výbušná byla předmluva, v níž nechal Boha promluvit k Adamovi:
„Omezená přirozenost ostatních tvorů se může rozvíjet pouze v rámci mých zákonů. Ty jsi naopak svobodný od všech omezení podle své svobodné vůle, kterou jsem ti ponechal, aby si sám určil svou přirozenost. Uprostřed světa stojíš a máš se utvářet, jak chceš. Podle své vůle můžeš klesnout dolů do nižšího, živočišného, nebo se povznést nahoru do vyššího, božského.“
to jako oráč, když nazývá člověka „nejváženějším, nejobratnějším a nejsvobodnějším z Božích děl“? Slovo „svoboda“ by nás ovšem nemělo zmást. Svoboda křesťana byla již zbožným heslem, které měl obnovit Martin Luther. Jan ze Žatce, Pico della Mirandola a další humanisté však neměli na mysli svobodu volby mezi Bohem a Satanem, ani svobodu následovat vlastní vyznání. Spíše prosazovali svobodu člověka utvářet svůj život „uprostřed světa“.
Tato svoboda však byla vnímána i jako povinnost. Protože lidé přišli na svět nedokončení, museli své přirozené vlohy rozvíjet sami. „Lidé se nerodí jako lidské bytosti, ale vzděláním a výchovou se jimi stanou.“ Takto to ve zkratce vyjádřil Erasmus Rotterdamský (1466-1536).
Jako vodítko sloužila „humanitní studia“ (studia humanitatis). Humanistický kánon zahrnoval v podstatě antické jazyky, umění, historii, pedagogiku a morální filozofii. Vrcholem vzdělanostního cíle byl uomo universale „univerzální člověk“, který nejen všechno ví, ale také všechno umí. Pro současníky tento typ ztělesňovali Leo Battista Alberti (1404-1472) a Leonardo daoborech.
Humanistická výchova byla zároveň zaměřena na celého člověka, včetně slušného chování a jednání. Podle Philippa Melanchtona (1497-1560) by nejen zjemnila jazyk, ale také napravila „divokou neotesanost“ lidských povah. „Tímto zjemněním může většina z nich odvrhnout své divoké způsoby a stát se mírnějšími a klidnějšími ve své povaze.“ To, co dnes chápeme pod pojmem lidskost – úcta k bližnímu, láska k člověku, soucit – bylo v tomto vzdělávacím programu až na druhém místě.
Stát se člověkem v humanistickém smyslu vyžadovalo zvídavé a kreativní lidi, kteří byli ochotni a schopni sdílet své poznatky s ostatními. Humanisté ve skutečnosti tvořili celoevropskou „republiku učenců“, která si neustále vyměňovala intelektuální názory.
Posmrtný život už v humanistickém myšlení nehraje roli. To je zřejmé u Jana ze Žatce, který stejně jako Pico uvažuje výhradně v pojmech vnitřního světa. Co je smrt v v jeho pojednání? V žádném případě to není plat za hřích, ani zasloužený trest, dokonce ani milosrdné přivedení domů do věčného nebeského království, vůbec ne událost, kterou by bylo možné teologicky ospravedlnit, ale naopak chyba tkvící ve stvoření – přesto je to vnitřní světská skutečnost, kterou lze rozumem přijmout, biologická nutnost. Bůh sice získá lidskou duši, ale o nebi se téměř nezmiňuje. Příslib nebe samozřejmě nepřeváží „pozemské radosti“, na které se Jan znovu a znovu odvolává, zejména ty manželské: „Bohatý rozkoší, plný radosti, veselý a dobré nálady je muž, který má šikovnou ženu“. Nešetří chválou na adresu ženy: „Nikdy jsem neviděl tak mužného muže, který by se projevoval odvážně, aniž by ho posilovala důvěra žen. Ušlechtilé ženy jsou zkrátka oporou, silou a povzbuzením pro celý svět.“
J
Jan ze Žatce přisuzuje smrti roli „rouhače žen“. Při této invektivě mohl čerpat nejen ze soudobých františkánských kázání, ale také ze starších literárních vzorů. Proslulý byl Matouš z Boulogne-sur-Mer, katedrální kaplan, který porušil svůj slib a oženil se, ale pravděpodobně s tím neměl nejlepší zkušenosti. V roce 1300 napsal Lamentationes Matheoli, „Mathesiovy nářky“, které sepsal ze své hrudi. Francouzský překlad o sto let později toto pochybné dílo zpopularizoval.
Proti této misogynii (nenávist, pohrdání nebo předsudky vůči ženám) se však postavil nejen Jan. Ve stejné době na sebe u francouzského dvora upoutala pozornost básnířka a literátka Christine de Pizan (Pinas). Jako dobrá humanistka napsala pro královského syna výchovnou knihu („Kniha moudrosti“, 1405). Psala básně a poezii, mimo jiné o lásce a její ztrátě, o vztazích mezi pohlavími a o dobrých mravech v jednání mezi pohlavími. Kritizovala klišé o ženách ve slavném „Románu o růži“ (1280) a postavila se proti urážení žen v Lamentationes.
„Kniha o městě žen“ (1405) je dodnes známá a proslulá. V něm se jí ve snu zjevují alegorie „rozumu“, „spravedlnosti“ a „práva“ a nabádají ji, aby vybudovala útočiště pro ženy před pomlouvači a nenávistníky jejich pohlaví: „Město žen“. A pak vypráví o mnoha moudrých a statečných ženách z mytologie, historie i současnosti. „Město žen“ je považováno za jedno z prvních feministických děl a za iniciátorku „ženské otázky“ (querelle des femmes).
Je pozoruhodné, že se autorka nespokojuje s nadávkami za otevřené pohrdání ženami, ale odhaluje obecnou mužskou aroganci a pohrdání ženskými schopnostmi. V první řadě proto volá po genderové rovnosti ve vzdělávání: „Kdyby se běžně posílaly malé dívky do školy, kdyby se obecně učily přírodním vědám jako muži, učily by se stejně dokonale a rozuměly by složitostem všech umění a věd jako chlapci“.
pokračovat: REVOLUCE A VÍRA