Malá kniha „Oráč“, jak Jan nazval své útlé dílo, které bylo pro Čechy epochální, pojednává ve 33 kapitolách o stížnosti jistého „Oráče“ na Smrt, která ho připravila o mladou ženu. Oráč uráží Smrt jako hanebného vraha všech lidí, proklíná ji a vyzývá Boha, aby ji vyhladil ze stvoření. Smrt ho za to označuje za blázna, protože všechna pozemská stvoření musí nutně přijít vniveč; on sám – „Pán Smrt“ – je jen „Boží ruka, spravedlivě pracující žnec“.
„Žaloba“ je dvojznačná: obvinění i nářek. V té
byla jádrem každého obvinění osobní újma, utrpěná škoda, která ještě nerozlišovala mezi soukromým a trestním právem. „Po velkém utrpení musí následovat velký nářek,“ vysvětluje oráč. „Nebyl bych člověkem, kdybych netruchlil nad takovým chvályhodným Božím darem. Uvažte sami, zda nemám právo se hněvat, vztekat a stěžovat si: byl jsem vámi připraven o radostný život, vyděděn o každodenní dobré dny života, ale především zbaven blaženosti dávajícího majetku.“
Tato ilustrace potvrzuje slova smrti. Papež, císař, duchovní, měšťané a sedláci na kolenou uznávají jeho vládu
Žalobce se pak obrací na Boha jako na Pána smrti, kterého obviňuje z loupeže, žádá od něj zadostiučinění a pokání za krutou loupež své ženy a prakticky požaduje jeho odvolání z úřadu: „Ó Bože, utěšiteli všech utrápených srdcí, potěš a odškodni mě, ubohého, utrápeného, nešťastného, osamělého člověka! Potrestej, Pane, odplatu, zastav ji a znič, tu strašlivou smrt, která je nepřítelem nás všech! Vpravdě, Pane, ve tvém stvoření není nic odpornějšího, nic ohavnějšího, nic škodlivějšího, (…) nic nespravedlivějšího než smrt!“
Smrt nemá potíže s odvracením úderů. Říká, že jedná jménem Božím, „abychom vykořenili a odstranili všechno zbytečné“. Kdyby všechno zůstalo naživu, brzy by se vlkům a komárům nedalo odolat a jeden člověk by sežral druhého. Kromě toho je smrt důsledkem úpadku k hříchu. Není také lupičem, ale soudcem, který jedná podle zákona, který se všemi jedná stejně, nešetří ani urozenost, ani moudrost, ani krásu, ani nebere ohled na věk a mládí: „Ptáš se, kdo jsme: Jsme Boží nástroj, Pán Smrt, spravedlivě pracující žnec!“
Na druhou stranu oráč nemá příliš co nabídnout. Nejúčinnější je jeho výtka,
Smrt je nespravedlivá, protože si vždy bere špatné lidi: „Bere si spíše schopné než neschopné, často tu nechává škodlivé, staré, slabé, neužitečné lidi a bere si ty dobré a užitečné. Na druhé straně smrt nečiní žádnou výjimku: „Jestliže všechna lidská pokolení, která byla nebo budou, musí přejít z bytí do nebytí: Co by měla mít před sebou ta zaslíbená, kterou oplakáváš, aby se jí nestalo to, co všem ostatním, a všem ostatním to, co jí? Ty sám nám neunikneš, i když nyní jen málo na to myslíš.“
Nakonec smrt nabízí stoickou pomoc pro život. Žalobce by se měl podřídit neodvolatelnosti: „Jakmile něco ztratíte a nemůžete to vrátit, chovejte se, jako by to nikdy nebylo vaše. Není lásky bez utrpení: „Čím víc miluješ, tím víc trpíš; to je to, co všechno živé znamená.“ Řekl také, že když mladou ženu odváděl, dělal jí jen laskavost: „S radostným mládím, s hrdými těly jsme ji přijali do své milosti. Takové věci chválili, o takové věci usilovali všichni mudrci, když říkali: Nejlepší je zemřít, když se chce nejvíc žít.“
arbitráž je poměrně krátká a šalamounská. Oba by měli pravdu a zároveň se mýlili: „Jeden si stěžuje na to, co mu nepatří, druhý se chlubí panstvím, které sám od sebe nemá. Spor však není zcela bez významu. Oba jste bojovali dobře: Utrpení nutí jednoho stěžovat si a výzva žalobce říkat pravdu nutí druhého. Proto, žalobce, tobě budiž čest, smrti vítěztví! Každý člověk je totiž povinen dát život smrti, tělo zemi, duši nám.“
„Říkají mi oráč, z ptačího šatu je můj pluh,“ představil se žalobce Smrti. Takže za ním stojí partikulární učenec, autorovo staré ego. To vybízí ke spekulacím, nakolik je tento text biografický. Jméno a datum úmrtí zesnulé jsou výslovně uvedeny, i když kódem: Margaretha, 1. srpna 1400. Toto datum však není bez významu. Autor sám dává nápovědu. Byl to rok, „kdy bylo Nanebevstoupení otevřeno“. Byl to tedy „jubilejní rok“, v němž papež udělil úplné odpuštění hříchů. 1. srpen je však Petrovým řetězovým svátkem na památku propuštění nebeského strážce z žaláře. Toto datum je nepochybně velmi symbolické a příznačné pro jeho literární postavu Margarethu, která zemřela mladá. Manželka tohoto jména není známa.
Postavu oráče je třeba chápat také symbolicky. Je revoluční v tom, že prohlašuje rolníky za nosnou třídu společnosti. „Když Adam kopal a Eva předla, kde byl šlechtic?“ říkalo se v anglickém selském povstání v roce 1381, které se brzy rozšířilo po celé Evropě. Ve stejné době vznikla vizionářská báseň Piers Plowman („Petr oráč“) od Williama Langlanda, teologická alegorie a společenská satira v jednom, v níž titulní postava dělá průvodce světem při hledání pravdy. V Čechách lidé uctívali památku „Přemysla Oráče“, podle kronikáře Kosmy bájného předka českého královského rodu. Selský původ je ve všech případech považován za alegorické rozlišení.
U Jana z Žatce nabývá postava oráče širšího významu. Jako rozsévač, který poskytuje život, růst a výživu, se stává metaforickým protějškem smrtícího žence, smrtky, „škodlivého původního nepřítele celého světa“. V tomto sporu proti sobě stojí život a smrt, svět a záhrobí. Zatímco středověká teologie odsuzuje svět jako doupě hříchu, český oráč je symbolem světa, v němž „Bůh stvořil člověka a všechny věci dokonale dobré“
pokračovat: ČLOVĚK A SMRT VE STŘEDOVĚKU