V dopise, který Jan ze Žatce prostřednictvím jednoho ze svých žáků předal pražskému měšťanovi Petrovi a Rothersovi, představil svůj Libellus Ackermann, „Knížečku o Oráči“, jako rétorické cvičení ve stylu: „Zde se dlouhé věci zkracují, tam se krátké věci prodlužují, chvála se drží v hranicích pokáráním. Přesné se vytváří, také vznášející konstrukce a synonyma. Tu se rytmus řeči, slovosled, periody vět líbí v módních polohách, tam si vážnost a žertování hrají svou hru na stejném místě. Metafora slouží, předmluva útočí a bude zničena, ironie se usmívá. Barvy slov a slovní obraty slouží jako řečnické figury.“
, dnes orchidejový předmět, byla tehdy považována za královnu věd. My dnes jí považujeme za více či méně zbytečné jazykové ozdoby, nebo polemiku a lživé svádění. V antice, na jejíchž hodnotách byl humanismus založen, však bylo chápáno ve smyslu Ciceronově jako ars movendi: jako umění vyvolat duševní pohyby a tím uvést svět do pohybu.
V Žatecké městské knize se nachází „Doporučení rétoriky“, které zjevně pochází od Jana: „Díky němu se dobré skutky Boží navždy předávají do paměti lidí, přátelé jsou poučováni, nepřátelé odrazováni a potlačováni, zákony posilovány, smutní utěšováni, nemilosrdní uklidňováni – zkrátka, díky němu je vše dobré na světě mocně a spásně posilováno.“
Navíc, jak dokládá jeho dopis, chtěl Jan aplikovat antická pravidla stylu na řeč, „tu neotesanou a hrubou německou hatmatilku“. Jan to pravděpodobně napsal s nadsázkou. Ve skutečnosti navazoval na rané italské humanisty, jako byli Petrarca a Boccaccio, nebo na anglického celního inspektora Geoffreyho Chaucera, kteří psali poezii ve svých rodných jazycích. Vznikající střední třída, která uměla číst a psát, ale ne latinsky, toužila po staré i nové literatuře ve srozumitelném jazyce.
Peter Rothers byl Janovým přítelem z dětství a spolužákem v klášteře Teplá. Měl kontakty s pražským dvorem a pravděpodobně i s tamním kancléřem Johannesem von Neumarkt. Tento vzdělaný biskup, který měl na starosti několik diecézí, se přátelil s Francescem Petrarcou, italským učencem, básníkem a diplomatem. Ten navštívil Prahu v roce 1356 jako vyslanec milánských Viscontiů. Existují indicie, že Jan strávil nějaký čas na pražském dvoře. Neumarkt na něj měl možná velký vliv.
Jan za Žatce prokazatelně navázal na tradice, které sice nebyly ještě tak staré. Stopa vede nejprve do Francie, kde pravděpodobně studoval v Paříži. Zde byly známy literární „nářky nad mrtvými“ (Complaintes funèbres), v nichž se spojuje lamentatio a accusatio, tedy stížnost na smrt a obvinění ze smrti. Jedním z Janových současníků byl Eustache Deschamps, který do veršů vložil lidovou „lamentaci nad smrtí ctnostné a věrné ženy“; jmenuje se Marguerite, stejně jako truchlící v jeho knížečce „Oráč a smrt“.
Kromě toho znal latinský spis „Pojednání o krutosti smrti“ a převzal z něj některé myšlenky. I tam smrt trvá na tom, že je orgánem božské vůle, jak tvrdí „obhájce světa“. V něm se také píše, že bez smrti by došlo k přelidnění. Jan také využil rozšířenou „debatu mezi člověkem a smrtí“. Téma, literární forma i slovník „Oráče“ se nesly v evropském duchu.
O tom, že jeho Oráč tyto předlohy dalece přesahuje, svědčí její pozdější úspěch. Humanismus byl ještě v plenkách a naplno se rozvinul až ve druhé polovině 15. století, a to v různých směrech. Už v Petrarkově díle můžeme vidět, kam směřovala: k revoluci ve vědění, kulturní obnově a reformě školství. Za tím stála důsledně politická aspirace. Souběžně s tím probíhala náboženská a sociální reformní hnutí.
Petrarkova kritika byla namířena proti školnímu a univerzitnímu vzdělání, které šablonovitým myšlenkovým omezením a bránilo svobodnému rozvoji člověka. Poezie by měla mít nejen na univerzitě stejné postavení jako právo a medicína. Spíše by měla hrát zvláštní roli při získávání moudrosti a ctnosti. Filozofie, zkostnatělá ve scholastických vzorcích argumentace, měla být oživena krásným, živým a populárním jazykem. Scholastika, ve 13. století s Tomášem Akvinským, myšlenková metoda na vrcholu doby, mezitím vyvolala posměch. Jan ze Žatce představuje Smrt jako jejího představitele, když ho nechává říkat: „Ptáte se, co jsme. Jsme nic, a přece něco. Tedy nic, protože nemáme ani život, ani bytí, ani formu, ani mysl, nejsme duch, nejsme viditelní, nejsme hmatatelní. Tedy něco, protože my jsme konec života, konec bytí, začátek nebytí, prostředek mezi nimi. Ptáte se, odkud jsme. Jsme odevšad, a přesto odnikud. Tedy odevšad, protože se dostáváme do všech koutů světa; tedy odnikud, protože jsme přišli odnikud a jsme z ničeho.“
„Žonglujete se mnou,“ nadává Oráč, ale zcela přiměřeně tomuto scholastickému slovíčkaření. „Mícháš nepravdu s pravdou a chceš mi z očí, smyslů a mysli vyrazit nesmírné utrpení rozumu a srdce. Nemůžeš to udělat, protože mě tísní moje těžká, zlá ztráta, kterou nikdy nemohu nahradit.“ Oráč chce soucit a útěchu. To mu školní filozofie nedá, to mu může dát jen poezie.
Rektora žatecké latinské školy jmenovalo město jako bylo v královském městě Žatci výslovně potvrzené v roce 1335. Podle toho byl odpovědný pouze městskému magistrátu, radě a měšťanům „a farnímu kostelu ničím jiným než zpěvem školního sboru při bohoslužbě“. To znamenalo, že správa školy byla zcela vyňata z církevní kontroly. Během jeho rektorství byl přijat nápadně velký počet žáků ze Žatce na pražské univerzity. Mnozí rodiče pamatovali na svého učitele v závěti. Co se týče učebních předmětů, patřil k nim i Boethius – jak je patrné ze žateckých formulí – a také „Cato“, učebnice, která rovněž učila slušnosti a mravům ve veršované formě. Boethius (480-525) napsal učebnice antické filozofie. Jednalo se o poměrně tradiční literaturu, která sice ponechávala prostor pro vlastní interpretaci učitele. Oráč je staví proti rouhání smrti o ženách: „V mnoha spisech moudrých mistrů se dočteme, že bez ženské daně nelze nikoho šťastně ovládat. Vždyť vlastnictví ženy a dětí není ani zdaleka nejmenší součástí pozemského štěstí. Filozofie, moudrá mistryně, obdařila utěšujícího Římana Boethia takovou pravdou.
pokračovat: HUMANISMUS II: OBRAZ ČLOVĚKA